V souvislosti s vyhlášeným rokem “Nizámího Gandžaviho” v Ázerbájdžánu, v Tbilisi byla vydána poema velikého Nizámího Gandžaviho “Lejli a Madžnun”. (ÁSCP). Kniha, jež byla z originálu přeložena do gruzínštiny významným gruzínským orientalistou a překladatelem a profesorem Magali Todua byla vydána nakladatelstvím s bohatou tradicí “Iverioni”. Redaktorem knihy je spisovatel-překladatel Imir Mammadli, autorem předmluvy je Chalil Jusifli.  

ETALON NEDOSAŽITELNOSTI ČLOVĚČÍHO GENIA

      Velký ázerbájdžánský básník a myslitel, autor proslulého díla “Chamsa” (“Pětice”) Nizámí Gandžavi je jedním z největších geniů světové literatury. Ve své poezii prochází každý předmět a událost srdcem básníka a myslitele a získává hluboký sociální a filozofický význam.    

     Velký mistr slova, který využívá příležitosti tohoto tématu, vyjádřil své rozrušené myšlenky o životě, lidech, morálce, právech a opatřeních. Ve svých básních se Nizámí opakovaně dotýká problému lidstva a času, stejně jako různé jeho stránky, odhaluje neřesti svého času a povzbuzuje lidi, aby činili dobro a znásobňovali vše krásné.  

       Nizámího poema potvrzuje tu myšlenku, že dříve nebo později bude mít člověk moct zlidštit svět, změní věk éry a svoji indentitu, i když se toho dosahne cenou obětí a tragédií:

       Přesto, že je jeden kraj stale v troskách,

       Buď si jist, že je tam náděj na blahobyt.

       Buď je troska čili blahobyt,

       Nemá život věčný základ.

      Podobné dialektické úvahy svědčí o hluboké přesvedčenosti Nizámího ve vítězství  člověka nad časem, v možnost zničení toho, co ještě před nějakým časem panovalo, v dosážení štěstí dnes toho, kdo ještě včera byl obětí tragédie. Poema „Lejli a Madžnun“ je vynikající oceán poezie, který se skládá z myšlenek o člověkovi a času. Nizámího poema „Lejli a Madžnun“ není jen prozaické vyprávění o nešťastné lásce. Možná by to mělo být považováno za velké umělecké a filozofické dílo o světě a člověku, které toto téma více využívá. Člověku se může zdat že podobné řeči sem vůbec nepatří. Jenomže jestli si dílo přečteme vnímavě, pochopíme, že podobná pestrá uvažování se přímo tykají tématu „Lejli a Madžnun“. Na začátku díla a pak i po celém díle básník hovoří o životě, světě, lidech doby, jejich činech a úrovních společnosti.

     Nizami Madžnun odhaluje jak silné, obětavé a bezdůvodné je lidstvo, intelekt a láska, jak rozhodně a odvážně překonal své „překážky poznání“ barvami svého úžasného umění.

     Ve středověku se probuzení žen, porozumění lidskosti a tragédie promítly do obrazu Lejli. Lejliny tragédie se spočívají v tom, že zastaralé základy nechtěly doborovolně ustoupit základům novým, v neslučitelnosti a krutosti všeho starého vůči všemu novému. Ve středověku, kdy absolutní moc feudalů začala kolísat, ale stále udržovala svoji sílu, zdalo se, že Lejlina tragédie  je zcela běžná. Lejli je na první pohled člověk, který se podřizuje požadavkům svého času, ale ve skutečnosti byla žena, která statečným tichem čelila mu, žila jako člověk, který osvětloval temno kolem sebe svou vnitřní září.

      Obrazy, vytvořené Nizámí v té poemě, popsáné a analýzované události vyjadřují hlavní podstatu obrazu člověka tohoto období, cestu vysoké morální osoby, která odráží myšlení,morálku a hodnoty této doby. I v tomto díle geniálního umělce, jenž tvrdí, že každá drobná částice tvoří celé dílo, nanejvýš řádný epizodický obraz nese v sebe tak důležitou myšlenku, slouží k úplnějšímu zobrazení lidských postav té doby. Podobně všem básníkova dílům, tato poema je pokladnou bohatých myslí, je skvost, zakládající na skutečném životě.

Chalil Jusifli, 

Doktor filologických věd, professor.