Ukázka z románu Zangazur

Ukázka z románu  Zangazur

ÁSCP uvádí ukázku z historického románu Zangazur od proslulého ázerbájdžánského spisovatele Ajjuba Abasova. Román popisuje krvavé události spácháné Armény v letech 1918 – 1920 ve starobylém ázerbájdžánském obci Zangazuru. Vybrané ukázky z románu byly přeloženy do angličtiny, ruštiny, turečtiny, perštiny, arabštiny, gruzínštiny, francouzštiny, ukrajinštiny, češtiny, španělštiny a němčiny s cílem šíření na zahraničních internetových stránkách a v médiích.   

Ajjub Abbasov – spisovatel, dramaturg, novinář, ctěný umělecký pracovník.

 Narodil se roku 1905 ve vesnici Šeki Zangazurského obce (dnes je město Sisian v Arménii). V roce 1918 přišel o své příbuzné v důsledku genocidy spáchané arménskými ozbrojenci v Zangazuru pod vedením generála Andronika Ozanjana. Ve věku 13 let se přestěhoval do Nachčivanu s tím malým počtem krajanů, kteří unikli arménským kulkám a zůstal tam žít. Po absolvování fakulty jazyka a literatury Ázerbájdžánského státního pedagogického institutu v roce 1930 chodil v letech 1934–1937 na kurzy zredigování a překladatelství v Leningradě (nyní Petrohrad).

Napsal dvoudílný historický román „Zangazur“, který mistrovsky zobrazuje obrazy krvežíznivých arménských katů jako jsou Andronik, Dro, Nžde, zachycující krvavé masakry spáchané Armény v Zangazuru v letech 1918 – 1920

Krátce po vydání románu zemřel dvaapadesátiletý spisovatel záhadnou smrtí dne 18. prosince 1957, Příčina autorovy náhlé smrti zůstává dodnes nejasná...

ÁSCP uvádí ukázku z historického románu, jenž se opírá o fakta a historické dokumenty.  

 

 

Ukázka z románu  Zangazur.  

Nikdy ještě ve vesnici Gizildžig nebylo tolik lidí jako je bylo dnes. Domy, ulice a mlaty byly přeplněné. Nebyli tady v tu krásnou letní noc jako běžní hosté, kteří rozhodli navštívit své příbuzné. Byl to únik před smrtí. Tito lidi byli z jednotlivých zničených a spálených vecnic – Agadudi, Vagudi, Urud, Garakilsa. Všichni se sotva zachranili před Andranikovými koulí. Ale katastrofa je pronásledovala dál... “dětino, vaj”, “sestro, vaj”, “tati, vaj”, “moje dítě, moje božátko, zůstalo tam”, “spalili můj domov”, “o chléba nás připravili...” Podobné naříkávaní by komukoliv sevřely srdce. Byl to jako oheň na duši... Dokonce v okolí nezbyla ani trava ke snězení, prostě nic... Andronik shromáždil svoji armádů a arménské obyvatelstvo v Gorusu, aby poblahopřal jim k “vítězství” a  dodal: “No, vidíte, jak mstíme muslimům v Zangazuru za Armény, kteří zahynuli v Turecku! Nyní už nenechám kamen na kameni i v ostatních muslimských vesnicích.”

***

Byl konec dubna 1919-cu il… S výjimkou těch zámožních a některých vesničanů, kteří si stihli vzít peníze a část svého majetku, celkem život zangezurských uprchlíků se časem jen zhoršoval. Tisíce lidi žili v nouzi, neměli půdu na výsadbu, chléba ani oblečení. Nemohli najít žádný způsob ani příležitost, aby roztrhli ten řetěz neštěstí, který je tak dusil. Museli snášet veškeré utrpení a ponížení, nejen aby žili dobře, ale aby alespoň nezemřeli hlady. Zangazurští uprchlíci očekávali, že někdy odněkud uprostřed té bídy a mizerného života vyjde slunce štěstí. Každý toužil se vrátit do své vesnice, do své vlasti, i když se dobře vědělo, že bylo to tam vše dávno spáleno a zničeno. Toužili vše vybudovat znovu. Avšak nebylo to možné se vrátit tam kde vládli dašnakové…

*** 

Říká se, že se tonoucí člověk se drží se plovoucího kmene.  Život a nouze nutily nešťastné lidi do všeho. Někteří pracovali pro ostatní, někteří se pásli dobytek, někteří zavlažovali zemi, další točili, někteří česali vlnu, shromážďovali trochu peněz a zabývali se malým obchodem, někteří prostě žebrali.

Část z uprchlíků trvala na tom, že nikam z těch vesnic, kde byli nuceni se zadržet nepojedou, že opustí ji až po smrti. Ostatní v náději se aspoň jednou plně najíst toulali po vesnicích, hledali vhodnou pro sebe práci. Nebylo ani dne aby sem a tam nezemřel aspoň jeden z uprchlíků, buď hlady nebo z nějaké nemoci.

Za pouhých deset měsíců uprchlíckého života tisíci uprchlíků trpěli horečkou, bryšným tyfem v létě a v zimě pak zápalem plic.

***

…Vesničané, chudí! Dašnakova vláda je vláda státníků, panovníků a vlastníků půdy. Jakmile moc přešla do rukou dašnaků zhoršil se i váš život. Vesnice trpí hladem a žebráním. Dašnakové nechtějí ukončit boj s muslimy a Gruzínci, naopak stále více podněcují k dalším bojům. Odebírají vám ten malý zbytek obilí a dobytku a krmí tím svoji armádu. Proto vaše rodiny trpí hladem. Klamou vás všemi druhy falešných slibů. Chudáci, aby nakrmili hladové dítě jsou nuceni prodávat svoji země za kousek chléba. A bohatí jim říkají: „Nemám pro vás  zemi. Přece není zrno žádný dáreček, nerozdáváme a basta. Jděte pryč...

***

Arménský důstojník:

– “Ara, copak ses zbláznil, ty, musurmane, nechlub se, nebuď drzy! Jak si vůbec představujete, že můžete vrátit Zangazur zpátky? Copak nevíte, že Američané a generál Denikin jsou na naší straně?! Uvědomte si, že vyhneme vás všechny až do Askeranu! A tímto se to neskončí, zabereme vám i Karabach, i Nachčivan!

***

Předsedovi Revolučního výboru okraje Gubadli!

“Nabízím Vám, abyste poslali mému velení arménské komunisty a partyzány, kteří uprchli ze Zangazuru a našli domov při vaší nehodě. Pokud se nevrátí, jejich domovy budou zapáleny a jejich rodiny budou zastřeleny, od dětí až po seniory. Slibuji zachranit život vracejících se Arménů. G. Nžde. 10. června 1920“.

***

Tento svár, jenž byl inicován s cílem získat další území, zasít semena národního nepřátelství mezi oběma národy sice netrvala dlouho, ale způsobila velké škody. Na obou stranách byli mrtví a zranění. Domy byly vypleněny, ale arménské vesnice zůstaly celé. Obyvatelstvo neopustilo své domovy.

***

Před dvoupatrovým domem byl dav lidí. Smutní a něšťastní lidi, oblečených do svých posledních hader se mezi sebou bavili o něčem a čekali na nějakou velmi důležitou zprávu. Po uplynutí nějakého času vyšel na balkon muž ve věku 58–60 let, střední postavy, s širokými rameny s knírkem a uniformou ruského generála. Jakmile ho všichni viděli – „Androniku pašo, Androniku pašo!“, tleskali mu všichni. Andronik zvedl ruku a požádal je o ticho. Hned se všichni uklidnili a zírali na něj. Andronik: Gachdaganové! (arménsky uprchlíci). Arméni, již přišli o své domy! Vím o vaší bolesti. Nemáte kde žít, půdu na zavlažení a ani kousek chléba je nyní vzacností pro vás.  Ale není tu nikdo, kdo by plakal nad vašim žalem a nikdo si vás nebere na vědomí. Nyní přišli jste ke mě a žádáte mě o pomoc. Udělám pro vás co bude na mě záležet. Protože nemohl jsem pomstít Turkům, kteří za to vše můžou a ubližili vám v Turecku, tedy na Kavkaze pomstím za vás právě v Zangazuru. Vyčkejte na ten den, prosím, jen trochu vyčkejte! Nyní pojďte ​​domů!

Ale kdy? Vždyť si nemůžeme ani živit! – křičeli z davu. Andronik aniž by si všíml jejich otázek a nespokojenosti otočil se a šel dovnitř. 

Lidi zůstali stát a jen se dívali na sebe. Mezitím bylo slyšet jak lidi potichu, pak hlasitě začali mezi sebou diskutovat. Komupak pomstí v Zangazaru? Neřekl nám jak se chystá nám pomoci. Aha, pojďte sem všichni. Nemá to smysl se na Andronika pašu spoléhat...“

Andronik se ptal s úsměvem na tváři:

–  Co je to za vládu? – Arménská národní vláda. – Nechtěls říct vláda v Tbilisi? Vždyť je to spíše hráčka, než vláda!

– Myslím si, že vojáci by měli mít oči v politice otevřenější. Teď už neexistuje žádná vláda v Tbilisi. V Zakavkazsku jsou jenom tři vlády: menševická, musavatská, a arménská. Protože jsme Arméni, musíte se podřízovat arménské vládě. Zjistili jsme, odkud jste, čím jste se před tím zabýval a jak jste se sem dostal. Vaše a naše cíle by měly být totožné. Chci tím říct, že musíte tu vojenskou jednotku, kterou jste shromáždil přiřadit k arménské národní armádě. A sám, jako důstojník, musíte sloužit aménské armádě. Totiž vy...

Andronik skočil mu do řeči:

– Přece nejsem obyčejným důstojnékem, pane, jsem generál!

– No a co, vždyť nejde o titul, vám kromě toho taky říkávají “paša”. I když ani ten turecký vojenský titul vzhledem k tomu, že jste Armén, nesluší vám.  Tak nic, právě Gorus bude sídlem vojsk, které jsme shromáždili v Zangazuru. Je nutné hlídat, aby se nedošlo k hádce mezi vojáky.

***

Farář kázal:

Než vypijeme, chtěl bych říci par slov. (Všichni zírali na něj). Farář pokračoval dál: dozorčí úředník oznámil, že studuje jazyky kavkazských národů. Je to správně. Ale bylo by to lépe, kdyby nejdřív začal studovat arménštinu. Protože arménský jazyk a arménské dějiny jsou o mnoha pradavnější.

– Však to taky budeme studovat –, zasmal se dozorčí úředník.

Mesrop, jenž ucítíl, že byl to spíše posměch než úsměv hrdě mu oznámil: “Ano, ano, pane dozorčí úředníku, dokonce vám můžu dokázat, že arménský národ má pradavnou historii. Chci tím říci, že by měla být otevřena arménská škola”. 

*** 

Slova faráře Mesropa bylo vyjádřením církevního myšlení: “Můj národ je nadnárodem. Dějiny žádného národa nejsou tak staré jako arménské. Stačí zvednout kamen a hned pod tím leží arménská historie..."

 

***

“Andronikovi se již nechtělo zopakovat chybu, kterou on udělal v prvním boji. Během druhého útoku  musel odříznout veškeré cesty a nikomu by neměl dát uniknout...Neměla přežít ani jedna muslimská vesnice.”

 Ndže dodal:

–   Pane faráře, musíš okamžitě jet do Tehránu.

        Do Tehránu?

        Ano, pane knězi. Posílám ti do Tehránu jako svého důvěrného člověka k anglickému

konzulovi. Musíš se s ním vidět a projednat věci jako zástupce arménského národa a Sünické vlády. Řekni jim, že sünická vláda jim slíbuje, že jim předá lesy, měděné doly a veškeré podzemní zdroje Zangazuru. Ozvlášť zmíníš o tom, že Ndže se vzdává Rudým, protože se na vás spoléhá. Pročpak se britská armáda neútočí? Proč nás nechává o samotě na bojišti? Proč britská vláda dovoluje, aby taková perla jako Zakavkazsko zůstávalo v rukou bolševiků? Po tomto setkání prostřednictvím britského konzula sejdeš se s vedoucími íránské vlády. Řekneš jim, že pokud bolševici posílí svou pozici na Kavkaze, bude Írán vždy v nebezpečí. Ať nám íránská vláda pomáhá, jak může ...”

***

Naše jednotky brzy zaútočí. Vezmeme muslimské vesnice blízko naší hranice. Náš plán je brzy vstoupit do Karabachu. Dobře jsme provedli operaci a potrestali jsme Vedi a okolní vesnice. Nyní i tyhle vesnice jsou v rukou našich arménských bratrů. Koho jsme mohli zabili, a ti, kdo přežil prostě utekli do Íránu a Nachčivanu.

***

Zasněžené, mlhavé hory a zelené louky, jež ztratily svoji svěžest a zežloutly, nedokázaly udržet uprchlíky Zangazuru ve svých náručích. Jako by je unavilo poslouchat jejich pláč ... Hladoví lidi bez oblečení, bez deka a přikrývek se odstěhovali podobně stěhovavým ptákům a vydali se na cestu hledat život jinde. Některé rodiny odešly do Nachčivanu. Někteří se obrátili na Kurdistán, Džabrajil, Bardu, Aghdam a Jevlach. Někteří z nich: zmrzačení, bez koní, bez koz, nemocní a zranění si vybrali bydlení blízko k dřívějším domům. Šli do Minkendu, Mollaahmedli a Garakešišu. Ale márně. Nebylo tam pro ně místo ani úkryt, a proto se nakonec ukryli v jeskyni.

 

Ajjub Abbasov 

DALŠÍ ČLÁNKY

  • Dílo Džavida Zejnalliho je zveřejněno na rakouském portálu Dílo Džavida Zejnalliho je zveřejněno na rakouském portálu

    Populární rakouský literární portál Gedichtesammlung.net zveřejnil v rámci projektu Ázerbájdžánského státního centra překladatelství “Nejnovější ázerbájdžánská literatura” povídku mladého a talentovaného spisovatele Džavida Zejnalliho Sako učitele zeměpisu.

  • Šahmarova povídka je zveřejněna na literárních portálech Šahmarova povídka je zveřejněna na literárních portálech

    Jako součást projektu „Ázerbájdžánská literatura v mezinárodním virtuálním světě” Státního centra překladatelství sdílely alžírský zprávodajský portál alharir.info a irácký literární a kulturní portál alnoor.se přeloženou do arabštiny povídku Ztráta od známého ázerbájdžánského spisovatele Šahmara

  • Jako přínos k Roku Šuša vyšlo knižní album Šuša, perla Karabachu Jako přínos k Roku Šuša vyšlo knižní album Šuša, perla Karabachu

    Jako přínos k Roku Šuša vyhlášenému v zemi vydalo Státní překladatelské centrum skvěle navržené knižní album Šuša, perla Karabachu, které odráží historii města0020Šuša, starověké kolébky kultury Ázerbájdžánu,