V Kyjevě byla vydána kniha mladé a talentované ázerbájdžánské básnířky Lejly Alijevé “Svět rozpouští jako sen” (“Свiт тане, як сон” “Dünya yuxutək əriyir”).

   Kniha, jež byla vydána v nakladatelství s bohatou tradicí “Jaroslavov Val” byla do ukrajinštiny přeložena významnou básnířkou, překladatelkou, filololožkou a vědkyní Lesjou Mudrakovou, redaktorem je laureát národní ceny Tarasa Ševčenko a spisovatel Grigori Husejnov.  

  Obálka knihy byla vytvořena pomocí autotentičných obrazků Lejly Alijevé.   

Předmluva

         “Talent proměnit bolest v krásné slovo...”

   Drahý čtenáři! Kniha, kterou teď držíte v ruce je přeložená do ukrajinštiny kniha “Свiт тане, як сон” Lejly Alijevé, mladé a talentované ázerbájdžánské básnířky, jejíž tvorba je známá nejen čtenářům Kavkazu,nýbrž i evropským znalcům poezie.

   První kniha básnířky, vydáná v zahraničí je sbírka básní “Ліст”, která byla vydána v roce 2016 v Minsku (v běloruštině). V roce 2018 proběhla v Londýně prezentace této knihy v angličtině (“The World Dissolves like a Dream”).

   Jistě, že ukrajinský čtenář dobře zná starobylé a proslulé poetické tradice této východní země, které se opírají o hluboký historický diskurz. Spolu s tradicemi ázerbájdžánské mužské poezie ženská poezie, která se rozvíjela za stejných podmínek taky vždy připoutávala zvláštní pozornost čtenářů. Klasická ázerbájdžánská básnířka, která je autorkou krásných veršů Mahsati Gandžavi byla současnící velikého Omara Chajjama. V Ázerbájdžánu existoval ze starobylých časů proud “ašighské tvorby”, kde básnířky vždy byly tvůrčími soupeřkami pro básníky. Tady se jedná o milostnou lyriku, protože slovo “ašigh” se do ukrajinštiny překládá jako “zamilovaný”. V Ázerbájdžánu mezi nejvýznamnějšími ašighy-básnířky patří Aghabajim agha Aghabadži, Hejran chanym, Fatima chanym Kamina ad. Proto není divu, že ženské básnické dědictví získalo mimořádnou upřímnost a čistotu, zahalenou v oparu východní tradice.  Samozřejmě, že poetické styly se časem mění, ale nadčasové umělecké rysy starověku si zachovávají svoji originalitu v moderním literárním procesu.

   Když jsem překládala do ukrajinštiny knihu Lejly Alijevé “Свiт тане, як сон”, snažila jsem se vytvořit z autorské představy  to nejlepší, stát se herečkou svého kreativního monosného ztvárnění. Upřímně řečeno, nebylo to lehkým úkolem, proces překladu trval několik měsíců. Bohužel, musím uznat, že sice tradice poezie slabik se datuje do 18. století, ale dnes se to skoro vůbec nezachovalo. Základními pricnipy syllabotoniky (řecky „Syllabe“ – sestav, tonos - důraz) jsou rytmus v řadě, který je vytvořen opakováním se stejným počtem namáhaných a nepřízvučných sabik. V podstatě struktura textu je určující a navíc tady vzniká nutnost hlídat normativy, které tvoří tu strukturu.  Překladatel, který pracuje s původním textem kromě zmíněného výše, musí předat vnitřní dramatismus, emoční zvláštnosti díla a podstatu námětu.

   Jaká je pak ta lyrická hrdinka Lejly Alijevé? Podle mého dojmu, je to žena s velmi citlivou duší, s romantickou povahou,  žena, která je schopná spatřit v obyčejném BĚŽNÉM něco ZVLÁŠTNÍHO. Navíc ona je altruista a zároveň je člověk, který věří, že všechno, co se týče našeho života již dávno bylo rozhodnuto nebeskými sílami... Jenom Bůh disponuje všemi tajnami lidstva, odpouští hříchy a vždy vede spravedlivé lidi na jasnou cestu univerzální lásky.

   Leilina kreativita je kniha pohádek, široká, dokonce i poněkud podobenná, což ji přivádí blíže k vyprávění, k rozšířeným básním. Básní byly seřazeny podle témat: „Láska“, „Vlast“, „Filozofie“. Obzvlášť zajímavým faktem je, že témata, která se dost od sebe liší tady se mezi sebou transformují a nakonec vytváří jediný obraz celé knihy. 

   Předpokládalo se, že pokud by nepřípravený čtenář vzal do ruky knihu Čtenář “Свiт тане, як сон” snad by nepochopil hned hluboké podtexty řádků, objevujících se na stránkách knihy.  Tomu příčinou může být to, že vnitřní svět mladé básnířky se odhaluje s klasickým stylem zdrženlivosti a přitom v každé své básni se obrátí na nás Shakespearovou otázkou „být či nebýt“.

Ázerbájdžánská národní spisovatelka Afag Masud ve své předmluvě ke knize Lejly Alijevé uvádí: „Není možné uniknout z tohoto světa pocitů, Boží lásky, zármutku a smutku, nelze necítit  to vznesení před velikostí těch citů“. Zároveň je přesvědčená, že přece talentem „proměnit bolest v krásné slovo“  neovládá každý...  

  Opravdu ve řádcích mladé básnířky – Bolest – je hlavní jednotka ontologického měření. Jeho skrytou základnu je cítit v alegoriích a metaforách:  

 «Чорний лебідь»

Чорний лебедю, царю!,

душе твоя тривожна!

Дай хоч раз ще, мій пташе,

в твої зазирнути вічі.

Тіні в парку надвечір

стишуються і довшають,

А потому чомусь

потопають у білій річці.

Я тебе нагодую, пташе,

бери з долоні

Крихти радості,

що вони в моїм горлі – комом.

Цар цілує мою долоню

й летить. Холодні

На ріці по ньому

лунають криваві кола.

   Bylo by rovněž vhodné zmínit, že mladá básnířka na rozdíl od většiny svých současníků není urbanistickou básnířkou. Lejla je zamilována do přírody, do její  vnitřní meditativní podstaty, do existenciálního vzorce všeho živého na světě.

«Мені  наснився сон»

Це буде сон,

у якому риби,

Ніби птахи літатимуть.

Де серце не стане глибою,

Де я тебе ще не втратила,

Де ти осяваєш неба

Пропеченість та чорноти,

Й в надії росте між ребрами

Хмаринний лотос.

Sice spousta básní Lejly Alijevé je ovlivněna dobrodružnými cestami do zahraničí, obdivováním různých měst a zemí, ona je nejvíc zamilována právě do rodného kraje – Ázerbájdžánu:

 Запах моря Каспійського, вулиць Міста Старого,

Літня спека, Хазрі, Гілавар

Купа шумних гостей, що приходять додому

Моє рідне Баку, darıxdım neyi var...

  Někdy se zdá, že autorka neúnavně hledá skutečné ženské štěstí , které má tak jednoduchý tvar navenek, a tak komplikovaná svým vnitřním obsahem: „Jsem ta žena, která čeká na autobus/barvy svých snů.“ A právě tento autobus, barvy snů, vrácí ji znovu a znovu do svého večerního domu, ve kterém je útulně a láskavější, než někde jinde:

В тихий вечір до мене дереться печаль

Свої двері я не зачинила.

Ти заходь, госте довгих мовчань,

Я тобі подарую крила.

Ти сідай, поп’ємо разом чай

З найсолодшим яблучним варенням.

Ми не разом поки, та нехай.

Ми не перші в світі, та й не енні.

Серце хворе рутою прикрасиш,

Кораблі твої в моїх портах.

Вдень – окремо, а вночі ми разом,

Глек чомусь розбили, просто так.

Може, з ранком ти підеш собі,

Бути знову не пообіцяєш.

Лиш сервізу блюдця голубі

Будуть ще гарячими від чаю.

    Kniha Lejly Alijevé je dramatickým smyslem časového rozvrhu. Jednoduchá povaha a přírozenost tohoto poetického odkazu jsou spojeny s velkou hmotou slova. Kniha je nedílnou součástí její epochy a generace světově čestného, radostného narození jiného moderního věku, blůzy v nějakém světě, extra- nebo spíše prehistorických, kosmicky žhavých uhlíků.

 Мій час іде.

Я знаю тільки те

Що він колись розгублено-щасливий

Своїм корінням в землю проросте

Надіями, щоб виросли оливи.

LESJA MUDRAK,

Básnířka, překladatelka, veřejná činitelka Ukrajiny