Poema vynikajícího ázerbájdžánského básníka Nizámího Gandževího “Lejli a Madžnun” byla vydána v Kyjevě v souvislosti s “rokem Nizámí”, vyhlášeným v Ázerbájdžánu. Kniha byla vytištěna v nakladatelství s bohatou tradicí „Jaroslavov Val“a přeložena do ukrajinštiny významným ukrajinským básníkem a překladatelem Leonidem Pervomajským. Redaktorem knihy je Grigori Husejnov, autorem předmluvy je Agafangel Krymský.

Předmluva

Studium dědictví Nizámího Gandževího

   Nizámí Gandževí, občanským jménem Nizám-ud-dín Abú-Muhammad Iljás b. Júsuf b. Zaki b.Muajjadi  (1141–1203) je největším ázerbájdžánským romantickým básníkem (přesně řečeno  romantického sufismu), nevyčerpatelným zdrojem napodobování nasledujících perských básníků, stejně jako je geniálním umělcem světové úrovně, který těžil z turecky mluvící literatury. Jeho současníci, historici a literární vědci, kteří žili a tvořili trochu později, než Nizámi skoro nevěnovali pozornost detailům jeho života a biografie. 

      První článek o Nizámího biografii, který se dochoval a jenž se považuje za víceméně přesný a logicky napsáná pochází z doby téměř tří sta let po básníkově smrti. Dovlatšáh (15. stol.), jenž pocházel ze Střední Asie (Samarkand) věnoval Nizámí třistránkovou část ve své antologické kompilační sbírce životopisů básníků („Vzpomínky a poznámky k básníkům“, 1487 ). Ačkoli článek se sotva dá považovat za dokonalý, jsou v něm i vzácné momenty. Například, tady autor uvádí, že  Nizámí měl blízko k pracovitému súfijskému bratrství. Jedním z důležitých momentů je uvedení Dovlatšáhem informaci o tom, že Nizámí a jeho vlastní bratr Kivam, jenž byl taky básníkem, oba měli společnou (možná  genealogickou) přezdívku.

Aufi, který byl Nizámího současníkem a literárním historikem, autorem antologií zahrnul Nizámího dílo do své historicko-literární antologie, aniž by něco uvedl ze života básníka. Aufi své dílo “Lübab əl-əlbab” (“Nejlepší z talentů“) dokončil již po smrti toho velkého Ázerbájdžánce. Ale básně byly samozřejmě shromážděny již za života básníka. Do Aufiho sbírky byly zahrnuty tři lyrické Nizámího básně. Třetí báseň, jež je v žánru krátké elegie (nářky) byla věnována smrti mladého Nizámího syna. V těch nářcích se vypravuje o tom jak jeho syn získal svoje vhodné místo mezi šťastné a světlé obyvatele ráje a o tom, jak otcovi krvacelo srdce, jak bolestně toužil po synovi  a proléval krvavé slzy po něm.

     Džami jenž byl básníkem a historikem, který žil na konci 15. stol. opakuje Aufiho, aniž by uváděl něco z biografie  Nizámí. Džami v sedmé zahradě tedy v sedmé kapitole svého díla  „Jarní zahrada“ („Baharystan“, 1487) fakticky nic neuvádí o Nizámího životě a ospravedlňuje svoje ticho vážnými důvody. Džamiho slova si osobně považujeme za  snahu se ospravedlnit: “Brilantní talent, důstojnost a dokonalost Nizámího nepotřebuje žádné vysvětlení. Vždyť nikdo není schopen tak příjemně působit na lidi a být zdrojem vznešených citů. Ten dar je mimo kapacity obyčejného člověka”.

     Až do třetí čtvrtiny 19. století neměla evropská orientální studia dost úplný a přesný obraz Nizámího osobnosti a jeho života částečně i kvůli perským pramenům. Evropané získali více méně pozoruhodnou informaci o Nizámího životě právě z díla Josepha von Hammera. V kapitole té knihy věnované spisovatelům z 12. stol. tvorba Nizámího zaujala zvláštní místo. Jednotlivé úryvky z tvorby Nizámí uvedené v Hammerově knize byly přeloženy do němčiny v prozaické, básnické a shrnuté formě. Nehledě na to, že Hammerovy překlady působily jako dost slabé, ale autorovi se podařilo v určité míře z dobré strany seznámit Evropany s dědictvím Nizámí. Sice Hammerovy překlady nejsou dostačující pro odrážení geniality osobnosti Nizámí, proslulý německý básník Goethe ve své knize „Západo-východní diwan“ na základě sebraných ukázek z Hammerovy knihy „Dějiny perské literatury“, které se nepovažují za dost povedené,  velice vysoce ohodnotil osobnost Nizámí a nazval ho „velice talentovaným básníkem s citlivou duší“.

     Lze s jistotou říci, že důkladnější studium Nizámího dědictví začalo až v roce 1871, kdy mladý vědec Wilhelm Baher napsal svou disertační práci na téma „ Život a dílo Nizámí“, která není příliš velká.

Autobiografické materiály v epických poemách v Nizámího „Pětici“ hodně pomáhali mu při studiu lyrických odboček básníka. Nakonec se Baherovi podařilo napsat dílo, které se z vědecko-metodologického hlediska považuje za dost citlivý zdroj a to právě díky shromáždění veškeré nutné informace, adaptováné  podle dobových požadavků, na základě čeho se mu povedlo vytvořit jednotnou kompozici.

     Prvním kdo se pokusil seznámit ruského čtenáře s Nizámího poemou „Sedm princezen“  byl J. E. Bertels. Tady jde o překlad prózou příběhu o čtvrté krasavici v modrém zámku. Jak je známo, později J.E.Ertels se nejeden krát obrácel na tvorbu Nizámí. V jiném svém díle autor uvedl věnovánou Nizámí velmi stručnou, ale přesnou i z vědeckého hlediska dokonalou informaci na jednu a půl strany: “Nizámího vyjádření svědčily o tom, že Nizámí ovládal velkými znalostmi, opírajícími se o citlivé psichologismus, ale jeho napodobitelé místo zohlednění těchto vlastností, naopak se hlavně zaměřují na krásu jeho básní a složitost jeho stylu...“  

     Před výročím osmi set let od Nizámího narození zájem o básníka na vědeckých kruzích pořádně vzrostl. Té pozoruhodné události byly věnovány par obsahlých knih. Jedna z nich je kniha V.A.Lugovské a vydána v edici Sameda Vurguna „Antologie ázerbájdžánské poesie“. V knize Nizámí byla věnována zvláštní kapitola a  napsáná předmluva k úryvkům z Nizámího děl, obsahující myšlenky  o velkém básníkovi. Jednou z nesporných myšlenek v článku o Nizámí je, že nehledě na to, že svoje díla Nizámí psal persky, Nizámí je považován za básníka svého rodného Ázerbájdžánu. Dějiny vývoje ázerbájdžánské literatury tedy nezačínají dobou, kdy ten národ psal v turečtině, ale začíná příklady jiných místních autorů (i když psali v perštině), které jsou dochovány z dřívějších časů, stejně jako díla starších albánských autorů.

      Jednou z vzácných prácí J.E. Bertelsa se považuje „Velký ázerbájdžánský básník Nizámí“. Jako pokračování své knihy autor napsal další tři články: „Nějaké momenty ve studiu Nizámího dědictví“, „Zdroje v „Lejli a Madžnun““a  „Nizámí a Firdovsi“.

   Považuji si za nutné přidat ještě par slov. Mé názory na dokumentární fakta, které podrobně a pravdivě ukazují, že dynastie Mutarrizi, která se na počátku 12. století přestěhovala do básníkovy vlasti ázerbájdžánského města Gandža, má turkický, anebo turkestanský původ, což může být zajímavým biografickým objevem a novinkou.

     Pokusil jsem se spojit různé okamžiky básníkova života a literární činnosti se sociálními rysy a pohledy na súfijské bratrství, ke kterým se básník od mladých let připojil. V předchpozích kapitolách jsem se po seznámení se studií evropských autorů o Nizámí zaměřil na studium obecného obrazu politického a duchovního života Íránu a Ázerbájdžánu za období Seldžuků-Atabejů. V tomto období ve 12 stol. Ázerbájdžán požíval bohatou všeíránskou nebo persko-arabskou tradici Blízkého východu a zároveň i sám bohatě přispíval. Génius světového rozsahu, jakýmž je Nizámí vyrostl právě v takovém prostředí. Proto není to náhodou, že Nizámí je objektem pýchy pro Ázerbájdžán, který je vlastí Nizámí a Írán, jenž velice kladně a bohatě ovlivnil jeho tvorbu.