Vojáku, nazdar!          

   Píšu Ti tento dopis jakoby z hlubin ponořeného ticha úsvitu. Chci, abys věděl, že ode dne, kdy jsi odešel bojovat za svou rodnou zemi, tu každé svítání čeká se zvuky střel, raketových útoků, krvavých výbuchů, tupého ticha...

Ode dne, kdy jsi odešel do války, se tu všechno změnilo... Naše noci a dny, myšlenky a pocity, vzájemné postoje... V noci město, jež se zdá spící, ponořené do ticha a klidu, ve skutečnosti bdí. Není tu odpočinku ani spánku... Ode dne, kdy jsi odešel na frontu, tě každá rodina, každý z nás následoval, den za dnem, noc za nocí, po těch kluzkých cestách, po strmých útesech, po kterých se prodíráš vpřed, chráníš se dlaněmi a hrudí před letícími kulkami, střepinami vybuchujících bomb...

Kde jsi teď, vojáku? Slyšíš, jak se za tebou plížíme jako stín krok za krokem? Cítíš, jak vedle tebe kráčejí tví krajané, kteří byli probuzeni z teplých postelí a vystaveni krutému mučení za zasněžené a mrazivé únorové noci, a šedé oči krásných chodžalských žen, které utíkaly bosé do zasněžených lesů, prchajíce před arménskou tyranií a nelítostných vražd, cítíš jak ženy podobně vítězným praporům šly vedle sebe za tebou?..   Vím, že tvé tělo, které se proměnilo v ocel bolestí našich mučedníků, našich nevinných obětí, necítí rány tvé po kulkách ve těle tvém... I kdyby tvé zraněné, unavené tělo padlo na zem, posvátná vlajka v barvách trikolóry, kterou nosíš ve svém srdci, nepadne! Ty, můj statečný vojáku, věz, že tuto vlajku budeš držet vztyčenou do posledního dechu, do poslední pídě země, kterou osvobozuješ!

  Říká se, že “teprve krev pádlých děla z kusu země vlast“. Přece vlast není jen půda, příroda, lesy a hory! Vlast začíná především z člověka, jenž pro ni umírá! Ty jsi vlast, vojáku! Jsi bravý voják, jenž dělá rodnou vlast - Vlastí!

  Buď zdrav, vojáku! Ať žije bravá Vlast! 

Afaq Masud