Ázerbájdžánské státní centrum překladatelství připravilo video „Jak se Chankendi transformovalo ve Stěpanakert“ jež se opírá o dokumentální materiály o dávné historii města, o přesídlení sem Arménů v souvislosti s Turkmenčajskou smlouvou, o politice armenizace, která se prováděla na historických ázerbájdžánských zemích. Video bylo přeloženo  a bylo sdíleno v angličtině, ruštině, turečtině, perštině, arabštině, gruzínštině, francouzštině, španělštině, němčině, taky bylo posláno velvyslanectvím zahraničních zemí v Ázerbájdžánu.

Karabach je Ázerbájdžán!
Jak se Chankendi transformovalo ve Stěpanakert.

   Ibrahim Chalil Chán – syn karabšského panovníka Panah Ali Chána, jenž založil město Šuša v roce 1752 přikázal postavit chánské zimní sídlo na úpatí hory Šuša, která upoutávala ho svou mimořádnou krásou a půvabem. Tahle místnost pak byla pojmenována Chankendi – chánova vesnice.

   Později  syn Ibrahima Chalila Mehtigulu Chán daroval Chankendi, to samé zimní sídlo chánské rodiny, své milované manželce Peridžahánbejim.  

   Po podepsání Kurekčajské a Gulistánské smlouv Karabašský chanát přešel jako součást karabašského chanátu pod Rusko. V Chankendi byla umístěna ruská vojenská posádka. Byl narušen obvyklý odměřený a prosperující život ve vesnici.     

   Na základě Turkmenčajské smlouvy, uzavřené 10. února 1828 začalo se masové přesídlení arménských rodin na území Chankendi z Iránu a Osmanské říše. Arméni byli rychle ozbrojeni, zajištěni prácí ve vojenských jednotkách carské armády a státních institucích. Jenže nehledě na zjevnou snahu změnit etnické skladby obyvatelstva zdejších zemí, na všech mapách carského Ruska z 19. století je uveden historický název města – Chankendi.

https://az.wikipedia.org/wiki/Xankəndi

   Arméni využili důsledky První světové války a nástup k moci bolševiků v Rusku a tímhle zahajují dynamické aktivity, zaměřených na okupaci zemí a jejich následnou armenizaci. Jinými slovy se konečně snažili prosadit na Kavkaze to, co jim tak dlouho nepřalo štěstí provést v Osmanské říši. Podvratné činnosti brzy měly velkou účinnost. Na historicky ázerbájdžánských zemích – na území Irevanu, Nachičevanu a Zangezuru byla založena sovětská Arménie. Tím způsobem si Arméni získali darovanou jim státnost. Jenže nenasytní Arméni samozřejmě zase byli nespkojení. Po nějaké krátké době ve 20. letech 20. století se Arméni již pokoušejí o karabašské zemí. Za pomoci ruských ozbrojených jednotek začínají Arméni utlačovat a vyhánět Ázerbájdžánce z domova. Provokace a masové vraždy místních Ázerbájdžánců, spáchané Armény se nakonec skončily založením v roce 1923 Náhorně karabašské autonomní oblasti. Již v roce 1923 Chankedi byl přejménován na Stěpanakert na počest vedoucího arménských bolševiků Stěpana Šaumjana, jenž založil v Baku sovětsko-komunistickou diktaturu a osobně byl v čele vraždy 20. tisíc Ázerbájdžánců.   

   Začinajic od roku 1988 za finanční podpory arménské diaspory arménští nacionalisté organizovali nepovolená shromáždění a stávky, požadující stažení Náhorně karabašské autonomní oblasti z Ázerbájdžánu a její předání pod Arménie. Primárním úkolem tohoto hnutí – „Miacun“ bylo vyhnání místního ázerbájdžánského obyvatelstva z Chankendi a totální likvidace tam stop ázerbájdžánské kultury. Zajistivši si podporu generálního sekretáře komunistické strany SSSR Michaila Gorbačova  a jeho manželky Raisy Gorbačové, spáchali teroristické útoky na tisíce Ázerbájdžánců. Prvními oběťmi byli studenti v Chankendi. To se stalo předzvěstí velké tragédie – karabašského konfliktu, jenž trval dlouhá léta...

   Tehdy byly vypáleny domy Ázerbájdžánců, kteří nechtěli opouštět svoje domy, lidi byli vystaveni nesčetným mučením.  

   V září 1988 Arméni násilím vyhnali z Chankendi všechny Ázerbájdžánce a odvezli do Arménie značnou část vybavení místních podniků a továren, jež byly financovány penězmi ázerbájdžánské vlády... Zbraně, střelivo a vojenské vybavení ruských vojenských jednotek umístěných v Náhorním Karabachu přešly pod kontrolu arménských banditských formací a teroristů. O tragických událostech se v Chankendi mluvilo již  po celém Karabachu. Autonomní oblast, jejíž většinová část se skládala z Ázerbájdžánců v průběhu několika měsíců  byla silně armenizována. V letech 1992-1993 Arméni zneužili nestabilní sociálně-politické situace v Ázerbájdžánu a obsadili sedm ázerbájdžánských obcí – Lačin, Kelbadžar,  Aghdam, Fizuli, Džabrajil, Gubadli a Zangilan.

Roky jednání o mírovém urovnání arménsko-ázerbájdžánského konfliktu nebyly úspěšné. Arméni nadále otevřeně ignorovali  čtyři rezoluce Rady bezpečnosti OSN, jež žádaly bezpomínečný a okamžitý odchod arménských ozbrojených sil z  Ázerbájdžánu. Lhostejná pasivita a mlčenlivý souhlas mezinárodního společenství  dopadly tím, že 12. července 2020 arménští okupanti napadli Tovuzský rajon, na západě Ázerbájdžánu, který se nachází blízko Karabašského regionu. Další vojenská provokace Arménů se obrátila ve 44. denní válku, jež začala 27. září 2020 a skončila drtivým vítězstvím ázerbájdžánské armády. Spravedlnost a pravda konečně zvítězily. Ázerbájdžánská armáda pod vedením Vrchního velitele Ilhama Alijeva bojovala o každou píď a konečně osvobodila svou rodnou zemi od okupantů a nyní trikolorní ázerbájdžánská vlajka hrdě vlaje na osvobozených karabašských zemích. Datum 10. listopadu, které znamenalo konečně vítězství Ázerbájdžánu a navždy se zapsalo do historie jako den obnovení územní celistvosti Ázerbájdžánu a Den vítězství.