Albánské církve – dávné stopy naší historie
Ázerbájdžánské státní centrum překladatelství připravilo videozáznam "Albánské církve – dávné stopy naší historie", založený na dokumentárních důkazech o dávné historii Albánců, jejich staletém soužití s ázerbájdžánskými Turky a společné kultuře a o převedení albánské apoštolské církve pod správu arménské gregoriánské církve v souladu s dekretem císaře Mikuláše I. z 11. března 1836 a následných arménských falzifikacích.
Videozáznam přeloženy do angličtiny, ruštiny, turečtiny, perštiny, arabštiny, gruzínštiny, ukrajinštiny, francouzštiny, španělštiny a němčiny je odeslán diplomatickým misím akreditovaným v Ázerbájdžánu a předním zahraničním zpravodajským zdrojům.
Kavkazská Albánie, která již po staletí přitahuje pozornost vědců z celého světa svou historií, svébytnou kulturou a architektonickými památkami, je nejstarším křesťanským státem. Podle historických pramenů se zde křesťanství objevilo v 1. století n. l., kdy sem dorazili křesťanští misionáři z Jeruzaléma a Sýrie. Tehdy se v Kavkazské Albánii poprvé vytvořila křesťanská společenství.
Historie albánské apoštolské církve sahá na rozdíl od arménské gregoriánské církve až k jeruzalémské církvi a v pozdějších obdobích k jeruzalémskému patriarchátu. Podrobněji o tom pojednávají "Dějiny Albánců" od Mojžíše Kagankatvaci, sepsané na příkaz albánského vládce Džavanšíra. V díle se zejména uvádí, že svatý Eliáš, žák apoštola Tadeáše, při stavbě kostela v Kišu ve městě Šeki zvolal: " Toto je naše duchovní centrum a místo osvícení." Elíša, který byl prvním kazatelem křesťanství v Albánii, byl zabit a pohřben v předměstí Šeki. Dalším jasným důkazem toho, že křesťanství existovalo v Kavkazské Albánii dávno před vznikem arménsko-gregoriánské církve, je dopis katolikose Abraháma Albáncům: " Trůn albánského patriarchátu, dříve náš, byl kdysi naší (arménskou) konzistoří.“
Podle výzkumů existovalo na území Kavkazské Albánie v 5.-8. století 12 biskupství: Kabalaka (Gabala), Gašua, Euta, Amaras, Cri, Balasakan (Šeki), Girdiman, Mets-Koghmank, Mec-Irank, Haband, Partav (Barda) a Gandzasar (Kelbajar). Poté, co hlava albánské církve, svatý otec Abas, přesunul v roce 552 své sídlo z Choly do Bardy, se kostel v Bardě stal velkým klášterem.
Podle dekretu císaře Mikuláše I. z 11. března 1836 byla albánská apoštolská církev převedena pod správu arménské gregoriánské církve. Tím byla zrušena autokefální albánská církev.
Důkazy o pokusech o arménizaci albánských církví lze nalézt i ve vědeckých výzkumech mnoha známých historiků. Například významný ruský historik profesor Ilja Pavlovič Petruševskij (1898–1977) poznamenal, že Arméni se v průběhu dějin cílevědomě a důsledně snažili arménizovat albánské země a nevzdali se pokusů vydávat albánskou církev za arménskou. Petruševskij ve svém výzkumu zdůraznil, že historické památky v Karabachu nikdy nepatřily arménské kultuře.
Důkazy o pokusech o arménizaci albánských církví lze nalézt i ve vědeckých výzkumech mnoha známých historiků. Například významný ruský historik profesor Ilja Pavlovič Petruševskij (1898–1977) poznamenal, že Arméni se v průběhu dějin cílevědomě a důsledně snažili arménizovat albánské země a neopustili pokusy vydávat albánskou církev za arménskou. Petruševskij ve svém výzkumu zdůraznil, že historické památky v Karabachu nikdy nepatřily arménské kultuře.
Důkazy o pokusech o arménizaci albánských církví lze nalézt i ve vědeckých výzkumech mnoha známých historiků. Například významný ruský historik profesor Ilja Pavlovič Petruševskij (1898-1977) poznamenal, že Arméni se v průběhu dějin cílevědomě a důsledně snažili arménizovat albánské země a neopustili pokusy vydávat albánskou církev za arménskou. Petruševskij ve svém výzkumu zdůraznil, že historické památky v Karabachu nikdy nepatřily arménské kultuře.
Důkazy o pokusech o arménizaci albánských církví lze nalézt i ve vědeckých výzkumech mnoha známých historiků. Například významný ruský historik profesor Ilja Pavlovič Petruševskij (1898-1977) poznamenal, že Arméni se v průběhu dějin cílevědomě a důsledně snažili arménizovat albánská území a nenechali pokusy vydávat albánskou církev za arménskou. Petruševskij ve svém výzkumu zdůraznil, že historické památky v Karabachu nikdy nepatřily arménské kultuře.
Nicholas Adontz (1871 – 1942) nastíňuje ve svém výzkumu ten fakt, že arménské obyvatelstvo nikdy nemělo ve vrchovinné části Karabachu žádnou autoritu.
Slavný orientalista, akademik Zija Bunjatov, při studiu děl arabského historika al-Waqiho ze 7. století odhalil pozoruhodnou historickou skutečnost. Před invazí do kavkazské Albánie pověřil vůdce arabského chalífátu Muávija (661-680) chalífu al-Džurhumíju, aby prozkoumal složení tamního obyvatelstva a shromáždil zpravodajské údaje. Ukazuje se, že na těchto územích žili převážně Turci a že jazykem, kterým se mezi sebou kmeny dorozumívaly, byla turkická řeč.
Mnohé historické prameny uvádějí, že trůn albánského katolíka se ve 4.-5. století nacházel v Cholském klášteře v Derbentu, v 6.-7. století v Bardinském klášteře, v 8.-9. století v klášteře svaté Eliáše v Agdere, v 10.-15. století v klášteře Chudaveng v Kalbadžaru, v 15.-19. století v klášteře Gandzasar.
Archeologické, etnografické a antropologické výzkumy přisuzují významnou roli soužití s Albánci při formování a etnogenezi ázerbájdžánského národa. Například Salur Hasan, jedna z hlavních postav slavného ázerbájdžánského eposu Kitabi Dede Gorgud, je jmenován jako vůdce Albánců, což vzhledem ke starobylosti samotného příběhu svědčí o odvěké povaze ázerbájdžánsko-albánských vazeb.
Z historických dokumentů vyplývá, že předkové Ázerbájdžánců v dávných dobách vyznávali křesťanství a uctívali ho v chrámech, kostelích a klášterech, které se dodnes zachovaly na oguzských místech v historických albánsko-ázerbájdžánských zemích.
Albánské křesťanské církve - Kiš (Šeki), Chudaveng, Gandzasar (Kelbadžar), Gurmuk, Lakita, Gum (Gach), Avey (Gazach), Jotara (Gabala), které v Ázerbájdžánu existovaly po tisíciletí, jsou stále uctívány lidmi a chráněny státem.
