Hořký osud zakladatele bakuského bulváru

Muhamed Hasan Hadžínski byl architektem, a zároveň ministrem. Projekt Přímorského bulváru, jenž je dnes symbolem Baku byl založen právě pod jeho vedením. Později, plnil Muhamad Hasan Hadžínski funkci ministra zahraničí a pak i ministra vnitra Ázerbájdžánské demokratické republiky.

Za dobu studia v Petrohradském technologickém institutu si Muhamad Hasan dopisoval s vnučkou sousedského muslimského kněze Talyba, Saadat chanim, rozené roku 1885, která získala dobré domácí vzdělání. Saadatin otec Balakiši, jenž stavěl vily pro zámožné lidí, po náhlé smrti své manželky Baladžachanim, jezdíval do ciziny pro stavební materiály a nechával svoji jedinou dceru v péči Talyba kiši. V bohatém bytě na ulici Surachanski, mistryně Saadat hrála na klavír, na kterém byly otcovy dárky, dva stříbrné svícny z Itálie. Po ukončení studia v roce 1902, se Muhamad Hasan vrátil do Baku a vzal si Saadat chanim za manželku. Saadat chanim, která ráda doprovázela Muhamada Hasana si za věno vzala stříbrné svícny na klavíru. V té době Muhamad často zpíval píseň „Kámen letí z okna" („Pendžereden daš gelir").

Saadat chanim tehdy ani netušila o katastrofě, která na ně čekala. Nemohla si ani představit, že se jednou bude loučit s manželem přávě za zvuků té hudby, kterou někdy hrdě hrála na klavír.  

„Na základě návrhů Hadžínskiho, bakuská městská Duma přidělila 60.000 rublů na založení přímořského bulváru, kde by se mělo nacházet kino „Olimpija" se stálezelenými stromy, restaurace „Eldorado" a nakonec, mořská koupelna." Měsíční plat Hadžinskiho, jenž měl plnit komplexní řížení stavby přimořského bulváru, která probíhala při materiální pomoci H.Z. Tagijeva. Veškeré tyto projekty byly uskutečněny během dvou let". (Z knihy "Muhamad Hasan Handžinski" A. Dadašova).

V roce 1913, nehledě na zákazy císařského režimu, byl Hadžinski určitou dobu jediným Ázerbájdžáncem, který byl vedoucím městské správy. Restaurování paláce Širvanšáchů bylo taky spojeno s M.H. Hadžinskim.

Jako architekt s vysokoškolským vzděláním, sehrávající významnou roli v zkrášlení Baku zvýšil i svoji aktivitu ve veřejné činnosti. Za docela krátkou dobu byl vedoucím městské správy, po revoluci v roku 1917 byl zvolen předsedou výboru Muslimské výkonné unie. Logický závěr veřejné činnosti představovalo jeho zvolení ministrem zahraničí Ázerbájdžánské demokratické republiky, založené v roce 1918. Za dobu Sovětské vlády pokračoval ve svoji činnosti v oblasti národního hospodářství. V roce 1923 pracoval jako první zástupce výboru Zakavkazského státního plánu.

Určitou dobu M. Hadžinski strávil ve vězení, kde posílal krátké dopisy, které vysvětlují nejasné momenty. Ve svých dopisech prosil svoji chudou rodinu, aby mu občas posílala jídlo: „otče, udělejte koláče né s masem, ale dýní, která je levnější", „pošlete mi prosím, staré galoše, které jsem nechal doma", prosil taky, aby mu vyprali, naškrobili jeho staré prostěradlo a poslali zpátky. Muhamad Hadžinski, který se trápil nekonečnými výslechy, nestíhal dostávat nejen potraviny a cigarety, které posílala jeho rodina, ale ani odpovídat na dopisy. V jednom z dopisů píše: „Moji chudáčci, netrapte maminku, pečujte o ní. Neposílejte mi nic, tady všechno máme. Prodejte klavír, nehladujte".

...Nakonec 8. února 1931 se oběsil ve vězení prostěradlem, ze kterého si udělal provaz".

Smrt Muhamada Hasana beka byla oznámena jeho manželce Saadat chanim, která zrovna v ten den přišla na návštěvu spolu se synem Šamilem. Když se dozvěděla, že jí nedovolí se rozloučit s tělem manžela, poslala telegram Ordžonikidze, aby ji toto bylo dovoleno.  Později Saadat chanim přišla domů, uvařila halvu a spolu s dětmi se modlila za duši manžela. Maminka, která zakázala brečet svým dítětem, slabým hlasem tiše zpívala „Pendžereden daš gelir".  Dětí se pak přidali k ní. Takhle se tato píseň stala žalozpěvem rodiny, která zažila velkou tragédii.

Na druhý den po nářízení Sergo Ordžonikidze Saadat chanim, která se loučila s Hadžinskim dostala osobní věc manžela - jeho malý kufr a vrátila se s ním domů.  Provaz, udělaný z prostěradla, který byl v kufru byl těžkou ránou pro rodinu Hadžinského. Synové zesnulého v tu noc tajně pohřbili provaz na hřbitově, kde byli pohřbeni F. Chojski a H. Agajev...

...I když rodina Hadžinskiho dostávala malý důchod, který se vydával po nářízení Sergo Ordžonikidze až do roku 1940, z důvodu pronásledování byly jeho děti vyloučeni ze školy a vyhozeni z práce. Poté emigorvali  do Evropy. I když se Šamil vrátil zpátky, Nuširavan, který nechtěl zažít podobný osud jako otec dal přednost navždy zůstat v cizině.  

 

Elmin NURİ

 

 

DALŠÍ ČLÁNKY